| Автор |
Сообщение |
Роман Сидоров
Участник
|
# Дата: 22 Июл 2014 13:40 - Поправил: Роман Сидоров
Ответить
Henry Lion Oldie: Cesta meče
Fantasy Planet.CZ, 03.03.2014
Triton
Ruská fantastika stála v 90. letech minulého století na pomyslném rozcestí – stará, ještě sovětská generace spisovatelů (Krapivin, Bulyčov, Strugačtí) pomalu ustupovala ze scény, ta nová se ještě plně nezrodila, nestačila se zformovat. Hledala se nová nosná témata a myšlenky, experimentovalo se s odlišnými tvůrčími postupy. Právě v této době se objevilo několik zásadních románů, které vytyčily hlavní směry, jimiž se ruská fantastika bude nadále ubírat. A k takovýmto knihám kromě Lukjaněnkovy Noční hlídky bezpochyby patří také Cesta meče, dílo v roce 1995 ještě nepříliš známých charkovských spisovatelů Dmitrije Gromova a Olega Ladyženského.
Autorské spolupráce nejsou v ruskojazyčné fantastice, a ostatně ani v ruské literatuře jako takové, ničím ojedinělým. Celá řada „sólově" úspěšných spisovatelů má na svém kontě hned několik knih, na nichž se podílel také někdo další. Z těch u nás známých stačí jmenovat Sergeje Lukjaněnka, Vladimira Vasiljeva či Nikolaje Perumova. Velice populárními a rozšířenými jsou rovněž tzv. „sdílené světy", kdy různí autoři píší příběhy ze stejného, společně rozvíjeného prostředí (svět Metra 2033, svět počítačové hry S.T.A.L.K.E.R. atd.).
O poznání vzácnějšími jsou autorské svazky trvalejšího rázu, kdy spolupráce trvá roky a jména spisovatelů již od sebe prakticky nelze oddělit. Následovníky bratrů Strugackých se v novodobé ruské fantastice v tomto směru stali Max Frei, manželé Marina a Sergej Ďačenkovi, ale především právě Dmitrij Gromov a Sergej Ladyženskij, píšící vždy a zásadně společně pod pseudonymem Henry Lion Oldie.
Cesta meče, která byla (po sérii novel) jejich prvním románem, vzbudila okamžitě po svém vydání obrovský rozruch. Ostatně, i dnes, bezmála dvacet let poté, zůstává klenotem ruské fantastiky a inspirací pro četné následovníky. Roky knize nikterak neuškodily, a tak stále budí pozornost a obdiv čtenářů i kritiků – nejen v Rusku a na Ukrajině, ale také v Polsku a Francii. Díky hravému a poetickému jazyku, věrohodně zprostředkované atmosféře exotického orientu i množství filosofických filozofických otázek, na které autoři hledají a nacházejí odpovědi, se ke klíčovým dílům novodobé ruské fantastiky řadí zcela právem.
Román čtenáře přenese do světa Kabírského emirátu, jenž silně připomíná středověkou Asii, ovšem s tím podstatným rozdílem, že všechny zbraně jsou zde živé a disponují vlastním rozumem. Zářní, jak sami samy sebe tyto meče, kopí či halapartny nazývají, pokládají lidi za své „Nosiče", aniž by tušili, že i oni jsou inteligentní. Samotní lidé zase nemají ani ponětí o tom, že mnohé jejich činy neřídí jejich vlastní vůle, nýbrž touhy a přání rozumných zbraní.
Ač po zuby ozbrojen, je tento svět je mimořádně vlídný a mírumilovný: šermířské umění je v něm sice vybroušené k až nepředstavitelné dokonalosti, ale přesto – či právě proto – jsou všechny souboje zcela nekrvavé. Kabírský emirát je tedy klidnou a stabilní zemí, avšak nedochází v něm prakticky k žádnému pokroku – rozvíjí se v podstatě jen šerm a kovářství, tedy to, co především zajímá Zářné.
Když řád harmonického světa znenadání naruší krvavé vraždy, šokuje to jak lidi, tak i Zářné – vždyť něco takového se naposledy stalo před bezmála osmi stoletími! Vyšetřováním vražd jsou, ovšemže nezávisle na sobě, pověřeni mladý šlechtic Čen Ankor a jeho urozený meč, známý jako Jednorožec z Mei-lanu. Podaří-li se jim najít cestu k sobě navzájem, možná dokážou zvrátit osud svého světa, beznadějně vychýleného z rovnováhy.. Aby však zodpověděli veškeré otázky a odhalili všechna tajemství, budou se muset vydat na dlouhou pouť...
Kniha je navzdory vší své poetičnosti nesmírně dějová a dá se přečíst snadno a rychle... Ovšem často teprve druhé nebo třetí přečtení odhalí to, co napoprvé nemusí být zjevné: myšlenkové bohatství a skryté hlubiny, všemožné podtexty i přehršel nenápadných odkazů. Cesta meče je, stejně jako všechny další knihy Oldie, plná utajených vrstev, a je pouze na čtenáři, zda je dokáže odkrýt všechny, anebo zůstane na povrchu a nechá se unášet písní o mečích, které mají jména... Obojí stojí za to.
Autor: Henry Lion Oldie
Originální název: Puť meča
Překlad: Konstantin Šindelář
Obálka a ilustrace na obálce: Volodymyr Bondar
Formát: 145×205, pevná vazba s přebalem
Počet stran: 552
Nakladatel: Triton
|
Роман Сидоров
Участник
|
# Дата: 22 Июл 2014 13:46
Ответить
RECENZE: Henry Lion Oldie, Cesta meče
SARDEN, 17.06.14
Martina Mátlová
Vítejte v Kabírském emirátu, ve světě, kde meče, které o sobě uvažují jako o Zářných a o lidech jako o Nosičích, mají vlastní rozum a bojují, ale nezabíjejí. Tedy až do jisté chvíle... O tom, že se dá román psát i z pohledu zbraně, přesvědčí čtenáře dvojice autorů známá pod jménem Henry Lion Oldie v knize Cesta meče.
Dimitrij Jevgeněvič Gromov a Oleg Semjonovič Ladyženskij, rusky píšící ukrajinští autoři stvořili velmi podařené a rozsáhlé fantasy dílo. Cesta meče je jasným příkladem toho, že epická fantasy nemusí být nutně plná násilí a krveprolití na každém rohu, a přesto je zajímavá a napínavá. V průběhu děje a hlavně na konci do sebe začne všechno krásně zapadat a to, co se na začátku zdálo jako zbytečné, najednou dostane smysl. Pokud se tedy čtenář hned na začátku neztratí v reáliích a jménech, čeká ho zajímavý a dlouhý příběh z prostředí připomínajícího středověkou Asii.
Děj první části začíná přímo uprostřed boje mezi rovným mečem Tuan-ťienem z meilanských Zářných, přezdívaným Jednorožec, a neznámým mečem. Tyto souboje se nazývají Besedy a jsou to spíše zdvořilostní akty, při kterých si Zářní přeměřují svoje schopnosti. Po akčním začátku tempo vyprávění brzy zvolní a na čtenáře se ze stránek začnou valit dlouhá jména, přezdívky, postavení, zvyky, rody a velmi propracované reálie vyprávěné z pohledu meče, tedy Zářného jménem Jednorožec. Zvrat v příběhu přijde ve chvíli, kdy se v mírumilovném světě, kde nikdo nikoho nezabíjí, ani cíleně nezraňuje, objeví mrtvý člověk a jeho meč a Jednorožcův Nosič Čen přijde o ruku.
V druhé části přichází výměna vypravěče a čtenář má příležitost vidět svět z pohledu člověka Vyššího Čena z rodu Ankorů z Horní Weje, kterému kovář Koblan Železná tlapa vytvoří novou ruku ze starého brnění z dob, kdy ještě Kabírský emirát nebyl tak klidný. Kovová ruka se kupodivu začne chovat jako živá, a proto dojde k zvláštnímu spojení Čena a Jednorožce. Meč v té chvíli zjišťuje, že lidé nejsou jenom jejich služebníci, ale že mají vlastní vůli. Čen naopak už svoji zbraň nevidí jako neživý předmět, ale jako myslící stvoření, se kterým prostřednictvím své nové ruky může rozmlouvat. Oba dva se společně se svým majordomem a jeho mečem vydávají na cestu, aby vypátrali vraha a člověka, který zmrzačil Čena.
Je zajímavé sledovat, jak se postava Čena Ankora během pěti set stránek vyvine z naprosto průměrného občana Kabírského emirátu v žijící legendu, vůdce a průkopníka nových myšlenek. A celou tu dobu se on i jeho meč snaží zůstat věrni zásadě nezabíjet a neubližovat.
Na konci knihy je seznam zbraní i s obrázky, což čtenářům, jejichž znalosti mečů končí u čepele a jílce, pomůže všechny Zářné si správně představit. Co mi ovšem trochu chybělo a knize by to rozhodně neuškodilo, byl seznam Nosičů a jejich Zářných pro snazší orientaci. Jednorožec ve svém vyprávění oslovoval zbraně a Čen zase lidi, ve chvílích, kdy se jejich vědomí spojilo, už oba mluvili na všechny zároveň. Co si budeme nalhávat, je úžasné a věrohodné, že má každý minimálně jedno osobní jméno, k tomu určení, odkud je nebo čí je syn, přezdívku, aby se pokaždé nemuselo opakovat celé jméno, titul a jeden, občas i dva meče, které taktéž mají několik jmen, titulů a přezdívku a občas změní majitele. Zní to jako zmatek, že? Ve chvíli, kdy je na scéně několik postav, nepozorný čtenář se snadno ztratí a přestane se orientovat v tom, kdo je meč, kdo je člověk, kdo je kladná postava a kdo záporná.
Čtenáře určitě nadchne papírový přebal knihy. Obrázek Čena stojícího u posvátného jezírka, v jehož hladině se odráží obrovská socha, má hloubku a donutil mě knihu několikrát otočit vzhůru nohama, abych si ho prohlédla. Na začátku každé části se také můžete těšit na úžasné ilustrace od Volodymyra Bondara.
Fascinovala mě kreativita, se kterou autoři popisují svět mečů, jejich myšlenky i chování. V příběhu má vše své místo, a tak zatímco si Zářní myslí, že se nechali odložit do zbraňového kouta, aby si mohli povídat, a Nosiče poslali pít víno, Nosiči se domnívají, že to oni odložili meče a šli se bavit. Cesta meče rozhodně není oddychové čtení, u kterého nebudete muset přemýšlet. Pro milovníky rozsáhlých fantasy ság je však jako stvořená a vezme čtenáře do jiného světa vystavěného na utopickém principu. A možná vás stejně jako mě budou ještě dlouho po dočtení provázet verše:
„Jsem živý a drtím živé, ty svou ocelí ocel zas,
a tedy vlastnímu rodu vzepřel se každý z nás."
Henry Lion Oldie: Cesta Meče
Nakladatelství: Triton
Překlad: Konstantin Šindelář
Obálka, ilustrace: Volodymyr Bondar
Rok vydání: 2014
Vazba: pevná
Počet stran: 552
Cena: 389 Kč
|
Oldie1
Почётный пользователь
|
# Дата: 22 Июл 2014 14:21
Ответить
Спасибо большое! Вот если б еще кто-нибудь тут чешским владел, чтоб перевести...
|
НеНормал
Участник
|
# Дата: 22 Июл 2014 19:09
Ответить
"ale především právě Dmitrij Gromov a Sergej Ladyženskij" 
|
Irena
Участник
|
# Дата: 23 Июл 2014 05:16
Ответить
Во всяком случае, я вижу, что говорят про "богатство мысли, скрытые глубины и всевозможные подтексты" и что "очаровала...ээ... креативность" (ну как это сказать нормально?), что очень поэтично и что это не просто чтиво для отдыха с отключенными мозгами)))
|
Роман Сидоров
Участник
|
# Дата: 23 Июл 2014 09:00
Ответить
Цитата: Oldie1 Вот если б еще кто-нибудь тут чешским владел, чтоб перевести...
Я переведу, попозже.
|
Oldie2
Почётный пользователь
|
# Дата: 23 Июл 2014 09:33
Ответить
Заранее спасибо!
|
Garagun
|
# Дата: 25 Июл 2014 14:29
Ответить
Первый текст, вообще-то, не рецензия. Это так — «пиар» от издательства...
Зато еще одна хорошая рецензия вот здесь:
http://www.dagon.cz/cesta-mece-filosoficka-pout-z-raje-do-pekla/
Другие рецензии (также позитивные) были в бумажных журналах, может как-нибудь появятся онлайн.
|
